Slzy starých civilizací se staly solí a zem je přijala jako vzácný dar. Když zanikla poslední z nich, už nebyl nikdo, kdo by o tom věděl. Každé zrnko soli bylo slzou člověka, který plakal, jakoby tušil, že jednoho dne neodejde jenom on, ale nadejde zánik všech. Všechny jejich sny a bolest zůstaly navždy skryty v lůně Země. Až po mnoha staletích noví lidé hledali čím by ochutili své pokrmy a našli zvláštní nerost. Byl bílý a jednotlivá zrnka byla téměř čirá. Ochutila mnoho pokrmů, vždy však stačila jen špetka, jinak se nedalo jídlo jíst. To proto množství bolesti obsažené v slzách dávných lidí. A tak je to stále v koloběhu smrti celých civilizací, jen nikdo už neví, že sůl jsou vlastně slzy.